Mince, která mě vyděsila
Ne, opravdu nebudu psát o tom, jak děsivá umí být výplatní páska. To ostatně víte nejlépe vy sami. Dnes mám pro vás takový ten příběh ve stylu "to nevymyslíš pokud nezažiješ". Prostě jsem si řekla, že to stojí za zapsání a že se taková situace nemusí už nikdy opakovat - v což také doufám...
Probudila jsem se do hustě mlhavého rána. Mlha byla tak hustá, že jsem z balkonu neviděla na protější barák. Vstávat se mi moc nechtělo, ale chtěla jsem stihnout úpéct štrůdl pro dopolední návštěvu, takže mi nic jiného nezbývalo. Noc mi dopřála jen dostatečné množství spánku, Do pozdních večerních hodin jsem koukala na záznam televizního dokumentu a v noci pak cosi vybekoval soused odněkud z baráku. Podle mihnoucích se záblesků červených a modrých světel, které jsem někdy před třetí ráno zaregistrovala škvírami očí soudím, že to možná řešila i policie. Pak to celé utichlo, takže asi jo. Stejně ale trvalo věčnost, než se mi opět podařilo usnout...
V poledne se mlha úplně protrhala a ukázalo se sluníčko. Podle teploměru už bylo spíše jaro než začátek ledna. Dostala jsem obrovskou chuť jet se poprvé v tomto roce projet na koloběžce. Nahnat prrvní kilometry, udělat něco pro sebe a hlavně využít toho že je tak hezky.
Dofoukla jsem tedy kola, oblékla se do sportovního, nasadila helmu a vyjela. Chladnější, ale přesto příjemný vzduch mě definitivně probral a hormony štěstí začaly stoupat. Přesně tohle jsem potřebovala! Rozhýbat se na čerstvém vzduchu. Samozřejmě došlo během jízdy na sliby, že si takto vyjedu úplně vždy když bude hezky...a tak dále :)...
Jela jsem se podívat jak nám v poslední polovině loňského roku postavili nový most. Od místa, kde bydlím je to asi pět kiláků. Nakonec jsem dojela až tam, kde cyklostezka končí, což byly další dva kilometry k dobru. Projížďka byla super! Občas jsem se neudržela a musela okomentovat chování některých spoluúčastníků smíšeného provozu, ale to není nic, čím bych já osobně vybočovala z normálu. Někdy to prostě jinak nejde a musí to z vás ven.
Zastavila jsem se u splavu. Potřebovala jsem před cestou nazpět nabrat sílu, napít se, vyfotit si selfíčko do skupiny, napsat zprávu a pohrát si se psem, který ke mně přiběhl. Mezitím mě stihly dojet dvě holky na skládacích koloběžkách. Nevěnovala jsem jim pozornost, až o chvilku později mě napadlo, že chtějí jít blíž k zábradlí a podívat se na splav. Straším tu už dlouho, říkám si. Dopřeju trochu té radosti dětem, které nečučí do telefonu a běhají místo toho po venku!
Otočila jsem řídítka směrem zpátky k domovu. V tom momentě jsem si všimla, že jdou obě rovnou ke mně. Hrnou se k zábradlí, než se jim tam nacpe někdo jiný. U oblíbeného odpočinkového místa nic neobvyklého.
Pozdravily mě. Pak jedna z těch dívek (mohlo jim být tak deset) ukázala na tu druhou, majíc obě ruce za zády a pokračovala v monologu. Mám si prý vybrat ze které ruky chci překvapení. Nechápavě jsem na ně koukala. Dnešní děti už umí pracovat i s překvapením typu ostrý nůž, takže jsem se napřed ujistila, že se opravdu jedná o nevinnou hru. Buď dostanu malovaný kamínek anebo kaštan z loňského podzimu. Ostatně nevypadaly, že by mi chtěly fyzicky ublížit. Rozhodla jsem se nepokazit hru a vybrala si obsah pravé ruky. Na natažené dívčí dlani se zaleskla pětikoruna...
Mince! Cože? To co má jako znamenat!? Začala jsem káravě drmolit cosi o tom, že si to v žádném případě nevezmu. Maminka tu blbou pětikorunu těžce vydělala a oni ji teď dávají cizímu člověku jako "dárek"? To by jako nešlo. Stihla jsem je ještě poučit, ať si raději koupí nějakou sladkost pro sebe. Pak mě polilo horko a začala jsem se cítit nesvá. Vzpomněla jsem si totiž na jeden příběh z včera shlédnutého dokumentu Strašidelné nemocnice, který tímto silnějším povahám doporučuji:
Příběh, který byl obsahem strašidelného pořadu se udál kdesi v Americe (a my jsme v Evroopě). Jedna zdravotní sestra se v něm svěřila s tím, že ji na chodbách nemocnice, kde pracovala a později také doma pronásledoval duch malé holčičky (ve věku asi tak deseti let). Když se se zjevením setkala poprvé všimla si, že má dívka zavřené oči a na nich jakoby položené mince. Na každém víčku jednu. Dvě mince na očích a jednu na dlani, kterou jí podávala. Právě tak, jak jsem to dnes zažila já! Většinou se zjevovala jako převaděčka pacientům, kteří byli na sklonku života a kteří pak velmi brzy opustili tento svět. Zdravotnice s duchem dívky nakonec dokázala vykomunikovat opuštění alespoň její domácnosti. Nikdy více už se jí ta holka nezjevila. Mince poházené po chodbách špitálu nacházela však ještě dlouho po této příhodě...
Opravdu jsem v té chvíli dostala strach a snažila se co nejrychleji zmizet. Ne, tohle už je na mě moc! Včerejší díl Strašidelných nemocnic, neklidná noc, opilecké (ale děsivé) vyřvávání souseda a teď ještě tohle! Taková blbá souhra náhod a jak to dokáže člověka rozhodit! Ne, tohle nejsou převaděčky! To jen někdo moc kouká na horory :D! V poslední chvíli mě napadlo se alespoň otočit a rozloučit se s nimi. Naštěstí tam obě pořád stály. Žádná nezmizela ani se neproměnila v temný stín...
Nevím jak rychle jsem ujela zpáteční trasu, vím jen to, že vyjet obrovský kopec k našemu sídlišti najedenkrát dokážu opravdu málokdy :D. Teď, když jsem to ze sebe vysypala a u sklenky vína se nad tím vším pousmála, začínám přemýšlet, copak si dnes večer pustím...